Ještě dříve než Kongres Mladých konzervativců, proběhnul Sněm Středočeského klubu MK v budově krajského úřadu Středočeského kraje v sále zastupitelů. Obzvláště na tento Sněm mám velice krásné vzpomínky, protože se konal od 14h a já se tenkrát ještě kolem nedělního poledne doslova a dopísmene po čtyřech šplhal na rozbahněném kopci přímo na hrádek v Kunraticích - jako každoročně jsem se totiž účastnil běžeckého závodu Velká Kunratická. Po jeho skončení jsem se narychlo přesouval (samozřejmě již upravený a umytý :-)) na krajský úřad. Náš tehdejší Sněm byl velmi zvláštní i tím, že jej navštívilo velké množství hostů z řad předsedů regionálních klubů MK (Michal Šabatka, Michal Steininger, Jiří Němec, Zdeněk Cvejn), pan senátor Jaroslav Mitlener a hejtman Středočeského kraje Petr Bendl. Pomineme-li sněm v roce 2006, kdy jsem se s klubem loučil, byla tehdy v budově krajského úřadu zaznamneána do našich středočeských kronik nejvyšší účast jak hostů tak i členů MK. Sněm znamenal konečnou pro politickou kariéru Jiřího Klindery ve vedení Středočeského klubu. Pokud se dobře pamatuji, tak sám již tehdy kandidovat nechtěl a navíc mu reálně hrozilo to, že by již nebyl zvolen a celá věc by skončila možná ostudou. Vzpomenu-li předcházející Sněm na Kladně, kde  byl zvolen pouze o jeden jediný hlas, tak o rok později byl mezi členy už tak popuálrní (a pravděpodobně v tom sehrál roli  letní kemp v Mladé Boleslavi), že by s největší pravděpodobností skončil mezi kandidáty poslední. Jirka sám moudře rozpoznal situaci a na místopředsedu již nekandidoval. Místo něj (a Pavla Prouzy, který bohužel přestal být aktivním členem a nakonec nepřišel ani na tento Sněm) byli zvoleni JIří Weigl a Aleš Opatrný na posty místopředsedů, stejně jako Martin Kopernický. Předsednickou funkci jsem tehdy opět obhájil já. Sněm probíhal velmi poklidně, ale  na projevech předsedů jednotlivých bylo RK znát, že na nastávajícím Kongresu naopak klid příliš nebude. Předně se neustále přetřásalo téma, zda Petr Sokol bude znovu kandidovat a zda již nastal ten správný čas volit změnu.
Druhou otázkou, která souvisela s tou první, byla pozice prvního místopředsedy - na kterou tehdy byli dva kandidáti, já a Michal Šabatka. Probíhalo mnoho jednání mezi mnou, Michalem Šabatkou a Petrem Sokolem. Michal původně chtěl nevěděčnou pozici 1. místopředsedy obhajovat nebo úplně skončit. Já bych na těchto místech chtěl zvláště zdůraznit to, že si ho dodnes velice vážím za to, že mi tehdy z této pozice na Kongresu ustoupil, nekandidoval na ni a stal se nakonec řadovým místopředsedou. Místo toho jsem mohl následující rok zjistit, jak moc je pravdivé úsloví, že funkce 1. místopředsedy je prokletá. Za tu zkušenost jsem Mladým konzervativcům dodnes vděčný, protože následující rok plně odhalil karty a charaktery lidí, se kterými jsem se chtě nechtě musel v MK potkávat.
V souvislosti s obdobím před Kongresem si pamatuji na jednokrátké osobní setkání s Petrem Sokolem v naší advokátní kanceláři, kdy mi Petr velmi decentně nabídl předsednický post. Tedy nabídl mi ho tím způsobem, že by pochopil, kdybych o něj usiloval, ale stejně bych asi mohl narazit na problémy s Plzní. Řekl jsem mu tehdy, že se na předsedu MK necítím, že studuji čtvrtý ročník na dvou vysokých školách, pracuji atd. a že případně za rok uvidím. Tato diskuse trvala asi tak dvě minuty, Petr mě nikterak nepřesvědčoval, abych kandidoval. Jsem si jistý, že sám tehdy kandidovat chtěl a zpětně mi je čím dál tím jasnější, že se jednalo spíše o jakýsi zdvořilostní bonton, který nebyl myšlen vážně. Přesto si dodnes kladu filosofickou otázku co by bylo se mnou, Petrem i MK, kdybych mu tehdy řekl: ANO, děkuji Ti Petře za Tvou práci pro MK, chápu, že už na to nemáš čas a rád budu Tvým nástupcem. To se ale nestalo. Nicméně jsem se dohodli na mé kandidatuře na post 1. místopředsedy s tím, že se prohodíme s Michalem Šabatkou, s čímž následně souhlasil i Michal.
Týden před Kongresem ještě proběhlo takové malé společenské setkání předsedů regionálních klubů v České Lípě. Přijeli i zástupci Brna a Zlína. Z jednání si velice výrazně pamatuji jak zástupkyně České Lípy Jana Kostuňová opakovaně a řekl bych, že až servilně, navrhovala Petra Sokola na předsedu MK a ten jí to oplatil svým doporučením na post místopředsedy. Doslova komické bylo, když David Červenka z Prahy 11 oficiálně prohlásil Michala Šabatku za kandidáta Praha 11 a o týden později proti němu sám (ač neúspěšně) bez jakýchkoliv zábran kandidoval. 
A tak přišel Kongres opět v Národním domě na Smíchově. Už vystoupení hostů bylo velice emotivní, když Mirek Topolánek vyzval Mladé konzervativce, ať zruší své stanovy, že jsou pro ně k zbytečné. Činnost Mladých konzervativců přirovnal ke hře na politiku a vyzval naše členy k trpělivosti. To se mi tehdy ani trochu nelíbilo.  Bohužel s odstupem času je mi čím dál jasnější, že na těch slovech byl velký kus pravdy. Politický význam MK se rok od roku zmešnoval. Druhou výraznou vzpomínkou, která mi utkvěla v paměti, byla skutečnost, že jsem zde již většinu přítomných členů osobně neznal a na tomto Kongresu je viděl poprvé v životě. MK se přetvořilo na masovou organizaci, kde několik přededů dovezlo z různých končin českých země tzv. své lidi (velmi oblíbený pojem ve slangu některých předsedů RK MK), často i za cenu vysokých nákladů, a na Kongresu jim dávali přesné pokyny jak a pro koho hlasovat. Mladí konzervativci se tak posunuli z pozice fungování občanského sdružení směrem k fungování politické strany. 
To bylo a je naprosto absurdní. Tato absurdita spočívá v tom, že politická strana má určitý politický vliv, kandiduje své členy ve volbách a její členové zastávají významné a honorované funkce. Naopak funkcionáři MK nemají díky své fuknci vliv mimo organizaci vůbec na nic, za MK nikam ve veřejných volbách nekandidují, jejich respekt a autorita jsou spojeny spíše s jejich osobním charakterem, veřejným vystupováním a odvedenou prací, než s jejich funkcí. A všechnu práci pro organizaci odvádí jako svého koníčka úplně zadarmo. U toho posledního bodu bych se s otazníkem zastavil, protože financování MK bylo předmětem spekulací a i na tomto Kongresu toto téma již tradičně otevřel Michal Kubát, pro kterého to byl bohužel poslední Kongres v MK, a to proto, že tímto dnem (11. prosincem 2004) byl definitivně změněn charakter celé organizace.
Byl totiž tzv. zaveden delegátský systém. Pro hovořily argumenty, že se rozrůstá členská základna, že jsou zvýhodněny pražské kluby a klub středočeský tím, že se Kongres tradičně koná pouze v Praze atd. A tak byl odhlasován delegátský systém, proti kterému razantně vystoupilo Brno a posléze i Střední Čechy. Právě tady jsem si s definitivní platností uvědomil, že tyto dva kluby jsou na stejné lodi a nahlíží na problémy MK podobně. Takže delegátský systém byl po bouřlivé diskusi schválen, ale byl schválen v tzv. prostějovské podobě, kdy byla určena horní hranice počtu delegátů na 15. Vzhledem k tomu, že se jeden delegát volil na 5 členů, znamenalo to, že kluby, které mají více než 75 členů budou tímto systémem diskriminovány a v daném okamžiku se přímo jednalo o náš, Středočeský klub, který měl v tuto chvíli 80 členů. Středočeský klub se proto vzbouřil! Obzvlástě starší členové (nejen středočeského) MK, kteří již měl zkušenosti z ODS, po odhlasování této změny stanov veřejně vystoupili a ohlásili, že považují horní hranici za nedemokratickou. Já jsem taktéž velmi hlasitě protestoval.  Náš klub pomalu opouštěl Kongres, členové se zvedali ze sedaček.  Tehdy se kolem mě vytvořilo kolečko čítající asi 50 členů a snad všichni mi říkali, že musíme na protest proti této svévoli odejít. Patrik Duroň náš bývalý člen mě neustále bral za rameno a vykřkoval: Marku, jdem domů, tohle nemá cenu ! Tohle nemá cenu! Starší členové MK pak byli znechuceni celým tím divadlem, které na Kongeru probíhalo. Mnohdy totiž nebylo slyšet slova řečníka u diskusního pultu jaký byl hluk v sále. Spoustu přítomných diskuse prostě nezajímala. Mnoho z nás také reflektovalo slova Mirka Toplonáka i pod dojmem toho, když viděli že na Kongresu je opravdu spousta tzv. lidí jen za jedním jednimí účelem -  aby zvedala ruce a vlastně jim bylo úplně jedno proč (později se pro tyto členy - nečleny vžil obecně název: ulice). V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného - Petr Sokol navrhnul po naší společné konzlutaci, revokaci usnesení na změnu stanov ( = toho usnesení, které stanovilo že horní hranice bude 15 delgátů). To bylo všeobecně přijato, nicméně delegátský systém zůstal zachován. Rád bych jen dodal, že náš klub měl na Kongresu o rok později 19 delegátů.
Středočeský klub se tedy tenkrát spolu s dalšími reformními kluby a jednotlivci vzbouřil. Neměli jsme ale většinu na to, abychom nastolili změnu na postu předsedy, po čemž všichni členové kolem mě už tehdy velmi razantně volali a já jsem se dostal do situace, kdy jsem musel klub uklidnit a přesvědčit členy MK, aby z Kongresu nedocházeli, že se tím celá situace ještě zhorší. Když o tom zpětně přemýšlím těší mě na tom všem jedna věc. Plně se totiž projevilo to, že středočeši (ale i další členové reformních klubů v MK) nejsou ti tzv. něčí lidé, ale že to jsou opravdové osobnosti, které prokazují obrovskou loajalitu vůči své organizaci tím, že brání její podstatu a její původní účel pro který byla založena a pro který do ní vstupovali. Nebyli loajální vůči funckionářům organizace, ale byli loajálními vůči myšlence, pro kterou MK vzniklo a tehdy cítili, že se s ní MK definitivně rozchází.  Tohle všechno mi ale došlo až zpětně, mnoho let po tom všem. Loajalisté, smím-li je tak nazývat, se pak v průběhu roku 2005 vzepjali k mocnému tlaku, kdy došlo ke vzpouře mnohonásobně větší. Její zárodky však nastaly onen osudný den 11. prosince 2004. O tom všem ale až v dalších kapitolách.